O permakulturním statku na vlastní oči (a všemi dalšími smysly). Jaro 2011.

Poštěstilo se mi zakotvit na permakulturním „statku“ s desetiletou tradicí. Na jihu Španělska u místního permakulturního guru jménem Lucho. A je to nádhera! I když mám za sebou roční permakulturní kurz v Čechách a po střípkách sbírané zkušenosti doma i tady ve Španělsku, zatím jsem neměla tu čest vstoupit do funkční a vzrostlé permakulturní zahrady. Nebo spíš lesa..? Je to tak trochu kus od toho i od toho. A co je zásadní – je to právě tak úžasné, jak jsem si to představovala. Cítím se tu nádherně a jako doma. V mých představách chyběla trochu ta troj- či vícerozměrnost, která mě vede k němému úžasu a úctě k tomuhle místu. Všechno tu žije! Je tu plno ptáků, žab, tu a tam kočka od sousedů, spousta cvrkajících hmyzáků, ani to všechno neumím vyjmenovat, je to skutečně životní prostor, vesmír plný života sám pro sebe. A do toho ty vůně! Opojné a zároveň vzbuzující pokoru před úžasnou přírodou stvořitelkou. Některé keře voní tak, že si z toho opravdu sedám na zadek.

A jak je to všechno inspirativní – mám chuť psát, učit se, tančit, prostě dělat všechny věci, na které jinak nějak není čas. To je zajímavé, tahle čtvrtá či kolikátá dimenze – působení takové zahrady na mou duši, psychiku. Nevím, jestli to bude fungovat u všech lidí, ale já se tu cítím jako ryba ve vodě. Trochu mi to připomíná český venkov před dvacetipěti lety a jeho nejschovanější místa plná lučních květin, ovocných stromů, lidských záhonků, rybníčku a laviček. Zároveň to trochu připomíná letní tábor, protože jsou tu venkovní kompostovací záchody, solární sprcha, letní kuchyně – všechno v dřevěném provedení se zaoblenými tvary a ozdobené tibetskými modlitebními praporky. Příroda je tu tak blízko, jak je to jen možné. A je tak živoucí, že skoro mám pocit, že slyším tlouct její srdce. A lidské vymoženosti, které nám ulehčují život, jsou tu v míře takové, aby z toho člověk nezblbl, neboli v míře nezbytně nutné. Těmi vymoženostmi vlastně myslím jen elektřinu a rozvod vody ze studně.

Lucho se svou ženou tady nejen pěstují zeleninu pro prodej, ale pořádají se tu i permakulturní kurzy a kurzy Kundalini Jogy. Takže je tu i patřičně živo, kromě dobrovolníků, mezi které patřím i já, se tu sjíždí kurzanti a další permakulturní nadšenci. Dobrá cesta, jak se na venkově „nezakopat“ a moci se nechat inspirovat jinými lidmi.

Kombinace divoké přírody a zároveň hojnosti plodů pro člověka tu bije do očí (a do žaludku také – jsem nadšený pojídač salátů a tady se opravdu nemusím zdráhat!) a tak v duchu přemítám, že tohle je opravdu dokonalost, kterou jsem hledala. Ve skutečném lese je také krásně, ale tak nějak trošku mrtvo (to je literární nadsázka!:). A takhle se tam nenadlábnete. Příliš upnutý zemědělský statek je zase moc nudný a atmosféra pracnosti vykukuje odevšud. No, vlastně je mrtvější než ten les, vezmu-li v potaz všechny ty prostředky, které se na něm dají (proti všemu možnému) používat.

Jsem nadšená, protože vidím, že designování přírodních zahrad má ještě další dimenzi, kterou nenavrhuji já, která se stane sama. Je jí něco jako pohlazení lidské duše, přijetí člověka do koloběhu přírody. Protože když tady jsem, cítím, jak každá buňka mého těla oceňuje všechno okolo: spoustu věcí tu můžete sníst, i zelené lupení, které byste dřív považovali za plevel. Další rostliny a popínavky tvoří stín a zákoutí, které vám poskytuje pocit naprosté intimity a klidu sami na sebe. Luční porosty jsou vysoké tak, že do nich klidně můžete vstoupit a jít si, kam potřebujete. Divočejší části uklidní váš zrak a mysl přestává hekticky přemýšlet, co všechno je ještě potřeba udělat. Vůní je tu tolik, že máte pocit, že procházíte nějakou kouzelnou parfumérií. Živočichové dávají najevo svůj vlastní život a vás zaplaví vědomí, že nejste na světě sami a že mnoho dalších bytostí pracuje na tom, aby to tu fungovalo. Je to všechno tak příjemné! A věřím, že takové ocenění, které mě tu „přepadá“, příroda od člověka už dlouho nedostává – lásku, vděčnost, skutečné spočinutí v ní, uvolnění se a přijímání všeho, co v ní je. Zázračná spolupráce přírody a člověka je ta permakultura, říkám si. I když toho o ní už leccos vím, smekám klobouk. A těším se na další voňavé ráno.

P.S. A pro ty, kteří mají rádi kompletní informace, přikládám adresu farmy, na které tenhle článek vznikl a o jejíchž plodech vypovídá: http://www.permaculturacanadulce.org/